O dotáčkách Návratu krále a jak bude vypadat Odula...
Peter Jackson se pohyboval od scény ke scéně tradičně na svém červeném kole s lebkou na řidítku. Ta lebka je suvenýr z doupěte Oduly, kde mimo jiné visí i nějaké ty mumifikované mrtvoly, uvězněné v syntetické pavučině vyrobené ze speciálních vláken z rostlinného oleje.
Samotná Odula bude pět metrů vysoké monstrum, opravdu rychlá, která se ale dokáže ve vteřině zastavit a upnout své oči na kořist.
Děj filmu nepostrádá svatby, korunovace, přepadení, sebevraždy, zrady ale ani největší bitvu ve filmové historii - 200.000 skřetů na Polích Pelennoru!

P.S. první nákresy či fotky Oduly nebudou s největší pravděpodobností k dispozici dříve než v průběhu srpna či listopadu. Možná se dočkáme toho, že stejně jako u Stromovouse unikne fotka nějaké hračky, ale to bude tak vše. Odula nebude ani v traileru...

Z Andúrilu je jednoručka!
Už je to tak. Při opravě Narsilu v Roklince se elfům práce nepovedla úplně dokonale a z obouručního meče je z ničeho nic jednoručka :-) Pár lidí si toho všimlo na prvním oficiálním plakátu k Návratu krále. Jílec Andúrilu byl totiž podezřele kratší než tomu bylo u starších fotek. S největší pravděpodobností jde o práci grafiků, kteří potřebovali, aby meč na plakát zapadl "tím správným způsobem". Ve filmu bude vše samozřejmě v pořádku. Meče můžete porovnat na následující fotografii. V levé části vidíte originální plakát, v pravé je pak doplněn o původní vzhled meče upravený na stejnou šířku záštity...

Zobrazit detail...

Zahraje si Andy Serkis King Konga?
Jistě víte, že Peter Jackson si splní svůj životní sen a až skončí s Pánem prstenů, hned se vrhne na natáčení King Konga. Tahle opička bude kompletně prací Weta Digital, ani chlup nebude skutečný. V Italském filmovém magazínu Ciak (ze kterého jsou i výše uvedené informace o Odule) se objevila zmínka o tom, že King Konga si dost možná zahraje Andy Serkis. Jistě už má spoustu zkušeností s předáváním mimiky počítačové postavě (Glum o moc lépe dopadnout nemohl) a tak by bylo jeho obsazení do snímání pohybů pro gigantickou opici jen logické. Inu uvidíme...

Pán Prstenů na Moravě 2003-07-02

   Pátek
   Konečně pátek 27.června. Dnes se odjíždí na PPčko. Navleču se do kostýmu, hodím na záda krosnu a vyrazím na břeclavské nádraží. Lidi se za mnou otáčí, jako by nikdy neviděli člověka v tunice, suknici a kroužkové kapuci. No nic, já se jim můžu jenom smát. 
Ovšem smích mě velice rychle přejde. Zjišťuji velice nepříjemnou věc. Kanady mi nějakým záhadným způsobem ztvrdly a než urazím první kilometr chůze mam na nohou obstojné puchýře. %-)
   Zakoupím lístek a nasednu do vlaku na Brno. Je to příjemná cesta. Nikdo si ke mně nedovolí přisednout (asi jim připadám nebezpečněJ). Cesta ubíhá pohodově až do Vranovic. Zde už je vlak solidně přecpaný a nějaký děda to nevydří a přisedne. Nic proti tomu, kdyby mi celou cestu až na hlavas nečuměl pod sukni. (Chudiny holky, je to opravdu nepříjemné).
   Konečně Brno. Tak se podíváme, kdo už tu je. Ve vstupní hale jako prvního vidím Píďu. Výborně. Nebudu sám. Zamířím přímo k němu, když mi někdo klepe na rameno. „Který …, no, žij a nech žít“, říkám si a hele on to Conan Moudrý. No, tak je nás tu přeci jenom víc. Navíc se od Conyho dovídám, že se spletl a místo 12:30 dorazil na nádr už 11:30. Pomalu se slézáme (já, Píďa, Des, sestry, Conan a Hagen alias King Theodén + mnoho dalších). Už je nás cca 15 a vlak nám za 10 minut odjíždí. Vyšleme posla pro lístky a jdeme obsadit vagón. Najdeme jeden takřka volný a po naší hudební produkci je v Blansku opravdu prázdný.
   Tak jsme v Blansku. Teď najít autobus, který nás dopraví do Ostrova. A už ho máme. Pomalu se začínáme cpát za domorodci, za neustálého popohánění řidiče, že tu nemůže být věčně. Blbec. Kdyby nám otevřel kufr, kam by se naložili bágly, bylo by to rychlejší. Nakonec jsme všichni úspěšně v našem motorovém kočáru a vyrážíme.
   Ani to netrvalo moc dlouho a opět vystupujeme. Bohužel jsem v autobusu zapomněl jeden meč (naštěstí ne Gládia). Nevadí, stejně to byla jenom hokejka. Po příchodu k obchodu je nám usmívající se prodavačkou sděleno, že chleby už jsou jenom čtyři. Nebudu se s někým o chleba přetahovat. Já mám uzené a když budu chtít, tak kousek vyměním za chleba ;-) 
Ve volné chvíli si přelepím paty flajstrem. No, už to nepomůže. Na patách mám krásné puchýře. A opět se dáváme do pohybu. Míjíme hospodu, kde posléze strávíme oba večery a nedělní dopoledne. Na mou optimistickou hlášku: „Pojďme si dát jedno po příjezdové“ , je odpovědí jen vrčení, že si mám jít sám. L Nevadí chvilku to snad ještě vydržím.
   Pomalým krokem se vlečeme na kopec, kde se má nacházet tábořiště. K mé velké úlevě jdeme správně. Každý složí ze zad náklad a vypadá, že znovu ožil. Jenže nás čekají další povinnosti. Postavit stany. To už naštěstí není takový problém, a tak asi za pět minut stojí kolem jednoho ohniště druhý Edoras, protože až na jednu nebo dvě výjimky jsme všichni Rohani. Zmožení vylovíme z krosen zásoby a začneme se posilňovat. Někdo jídlo, jiný víno (já ;-)) a někteří dokonce i vodku, abychom se nepotili J a sledujeme další přicházející. 
A tu Hagen, který se až doteď tvářil, jako že stan stavět nebude, vyskočil a uháněl naproti Keye, která mu nesla Medusel. 
„No tak všichni bydlíme, tak pojďme do hospy“, zkusil sem to znova. Kupodivu teď už se i někteří lidi zvedli a šlo se. Hospůdka to byla fajn, ale plná. Málem jsem se rozplakal. Mou spásou byl číšník, který nás upozornil, že za hospodou je ještě zahrádka. Spadnul mi kámen ze srdce. Oběhnul jsem hospodu a opravdu. Byl tam zahrádka. Hned sem zabral největší stůl a čekal až se dovlečou ostatní, kteří nevím proč se mnou neutíkali. 
Byla to krása. Pivo squěle vychlazené a jako křen. A pak se to stalo. Conan Moudrý nás naverboval do něčeho čemu říkal „Bafalo“. No proč to nezkusit, že? Jenže podmínky se ukázaly trochu nebezpečné. Většina z nás se držela, ale jedna chudinka skřetka, která k nám neprozřetelně přisedla se asi dvakrát spletla a než by platila rundu (což by se tedy pěkně prodražilo) pila na ex. Jak to dopadlo si domyslete J Ale kočky nekrmila. A v tom se objevili Angmaři. Sice jenom dva, ale i tak. Jeden (Alf) přisedl k nám. A já s ním udržel krok do doby, než mi došly peníze. Možná proto mi zapůjčil angmarskou čepičku s tím, že mu ji vrátím, až mě zítra zabije. 
Vzhledem k tomu, že hodina pokročila, jsme s Píďou zamířili k táboru. Jenže po cestě jsme potkali Aragorna II., ZYho, Adu, Goldbery, Radku, Sang Am a Arin. Hmm možná bych se příště neměl otáčet tak rychle. Vrátili jsme se zpět do hospody. Problém. Řada na pivo byla až před hospodu. Tak nic. Jdeme teda do tábora. A pak už pátek (nebo možná už sobotu) mám jen jako divný sled událostí promíchaný s plameny ohně a cestou do stanu.

Sobota
   „Ráno, Ježiši, proč jsem tak ospalý??? Kdo to tam venku tak řve??? No, už asi bude dost hodin. slyším Arin.“ Tak přesně tak nějak jsem uvažoval, když mě vzbudili. 
Až v okamžiku, kdy jsem si sednul k ohni a přikoloval ke mně Píďův rum, jsem přišel na to, že je teprve půl paté. Grrrrrrrrrr. „Zabít. Kdo to tu se mnou vůbec sedí??? Arin, Píďa, Gondor, Gondor, Gondor… ááááááááááááááá.“ No, spát jsem už nešel. Stejně by to bylo zbytečné.
   Tak jsme proseděli brzké ráno. Pozorovali lidi lezoucí ze stanů a přemýšlící jak nejlíp by nás zabili. Dokonce jsme uvažovali, že vzbudíme Aragorna, aby nám pomohl, ale nakonec z toho sešlo. Tady nás bylo míň než v Olbramovicích a asi by proti nám šel i zbytek Rohanu. Když vyšlo slunce nad stromy na východě, byla většina lidí vzhůru. Až na pár opozdilců, kteří se stali terčem jednotky obsluhující katapult. 
   Tytylka zašla do dědiny pro Forisse (obdivuhodný to výkon po ránu, i když ona večer nepila). No a já a Píďa jsme udělali asi největší barbarství v našem životě. Obalili jsme molitanem naše meče, aby prošli registrací. Aúúúúúúúúúú. Pak Hágen zvolil generály a kapitány. Rozdělili jsme se do jednotlivých eoredů a zahájili trénink. Hlavním a nejnebezpečnějším artiklem se staly Plafátka. Kdo je měl na své straně vyhrál. Pak ještě přehlídka před spojenci za zvuku dudů a už jsme se řadili na srovnávací bitvu proti černé. Boj byl tuhý (proti Rohanské jízdě stála nastoupená Devítka a elitní Sauronovy oddíly), ale bílá strana vše vyhrála. Raia ještě udělal přednášku o pravidlech a bojovníci se začali přesouvat na herní plochu. Do kroku nám opět zněly Aragornovy dudy (k všeobecným protestům skřetů). 
Edoras i Helmův žleb byly překrásná místa. Já a můj 4. eoréd jsme dostali spolu s 5. eorédem za úkol hlídat právě Helmův žleb. Náš král, k mé potěše, přidělil mému eorédu spojku, která mi v pevnosti udělala masáž zad. Být velitelem je prostě boží ;-). Ale jak šel čas ve věži začínala být nuda. Málo kdo si totiž troufnul vstoupit na rohanské pláně. Snad až na sarumanovy vojáky a Meddědovce. Ti měli za úkol vyrovnávat poměr sil v boji. 
   Konečně přišel od krále rozkaz, aby se 4.eoréd přesunul do Edorasu. Všichni jsme doufali, že se konečně dostaneme do bitvy. Jenže opak byl pravdou. Místo ochrany Helmova žlebu jsme teď hlídali Edoras. Má jednotka začínala reptat. Vymohl jsem tedy na Theodénovi, aby nás poslal do bitvy. A vskutku, boj přišel velice rychle. Po cestě jsme narazili na jednotku sauronových patolízalů, kterou vyprovokovali Meddědovci. Velmi rychle jsme z nich udělali žrádlo pro mrchožrouty a vrátili se do věže pro další pokyny. A zde jsem poprvé pojal podezření, že má spojka je sarumanův špeh. Ohlásil jsem to tedy a dostal přidělenu spojku novou, která sice nebyla tak přítulná a nedělala mi masáže, ale aspoň doručovala mé vzkazy. 
   Bitva začínala nabírat na obrátkách. Po boku našich gondorských přátel jsme oblehli Pouštní hrad. Bohužel jsme jej nedokázali dobýt ve stanoveném čase. Škoda. Další quest nás poslal na druhou půlku mapy. Oblehli jsme Morii. Po boku trpaslíků z Osamělé hory a elfů z Lórienu jsme zatlačili Balroga a drželi jej v obklíčení. Ale ani nevím odkud se vzali, 
do zad nám vpadli mordorští a rozsekali nás. Omalou chůzí jsem vyrazil zpět do Helmova žlebu, abych se i se svou jednotkou oživil. A koho to nepotkáme na brodech Anduiny??? Gondoři. Kde byli tak před pěti minutama???
   Opět oživen čekám i se svým eoredem na další příkazy od krále. Probíhá porada s maršály jízdmarky. Morie je opět v obležení. Je načatá, jen ji dorazit. Tak proč ne? A tu na bránu Edorasu buší trpaslík a žádá spojence při likvidaci draka. Theodén souhlasí a vyšle na pomoc trpaslíkům celý 6.eored, ale cestou potkáváme své spolubojovníky, jak táhnou na Morii. Trpaslík se někde ztratil a oni nás přišli podpořit. Brány Morie jsou v troskách a Balrog drží vnitřní prostory se zbytkem svých věrných. A opět se nám v zádech objevují mordorští. Tentokráte je nás ale víc. Gondor přišel s námi a pomohl nám skřety zatlačit zpět do stínů. 
   Moria padla.. Vracíme se jako vítězové, jenže při návratu domů nám tuhne krev v žilách. Helmův žleb oblehla Devítka. Naštěstí když uviděli mocné rohanské bojovníky ,vracející se z vítězné bitvy, raději ulétli. Sedíme ve věži a sháníme se po vodě. Poslední kapky nenávratně mizí. „Už ať je konec“, zaznívají tiché modlitby z vyprahlých hrdel mých spolubojovníků. 
   Náhle zazní dupot mnoha nohou. Kolem prochází celá Gondorská armáda a za ní jde Theodén a mocní vojáci Rohanu. Opět vyrážíme do bitvy. Gront. Ten musíme získat. 
Na březích Anduiny před branami Moranonu jsou již sešikováni skřeti z Mordoru i Morie 
a po boku jim stojí jejich lidští přívrženci z Umbaru. Bílá strana také řadí své šiky. A tu, co je to za divný zvuk??? Raia se svým megafonem nařizuje Sarumanovi a dvěma gondorským jednotkám, aby se přidali na stranu temna, prý je jich málo (největší krpa hry – toto Raia zmršil. Jak může přiřadit gondorské na stranu temna až v průběhu bitvy jenom proto, že jich je málo). 
   A bitva započala. Skřeti se ženou za mocného řevu na zformované řady bílé strany. Pomalu vše začíná zahalovat všudypřítomný prach. Bitva trvá snad 20 minut. Bílá strana dlouho odolává tlaku a v jednu chvíli se zdá, že dokonce vítězí. Ale prachu je čím dál víc. 
A skřetů jako by neubývalo. Za každého padlého nastoupí dva živí. Ke konci stojím v hloučku s pěti trpaslíky a jsme neúprosně pobíjeni. A tu se objeví Maila. Jeho kladivo mocně udeří 
do mého štítu. Výborně, štít obstál J, ale jsem sám. Všichni mí spolubojovníci padli. Nezbývá mi nic jiného. Rozběhnu se proti přesile a poslední co vidím je mnoho skřetích zbraní zasekávajících se do mého těla. Umírám. Ne poprvé, ale naposledy. Odcházím pro věci do Edorasu a vidím, že skupinka rohanských válečníku ještě statečně odolává přesile, ale i oni jsou neúprosně pobiti a jejich těla ponechána, aby se stala potravou mrchožrotů.
   Unaveně posbírám své věci a vydávám se na cestu k táboru. Nejsem sám. 
Mnoho bojovníků je příliž unaveno než aby se reinkarnovali a zúčastnili se poslední bitvy. 
A tu se ozve něco, o čem jsem od včerejška nevěděl. Opět mě začnou bolet odrané paty. Hmmm smůla. Budu to muset zvládnout. Cestou rozprávíme o tom, jaké to bude až dostaneme čerstve natočené pivo a spláchneme všechen prach, který se nám usadil v hrdle. 
   Konečně tábor. Někteří odvážlivci míří nejdříve do rybníka, aby spláchli prach z těl, ale já se svým věrným pobočníkem jdeme obsadit hospodu. Nohy mě bolí čím dál víc. 
Snad to po cestě zpět bude lepší. V hospodě strávíme ten nejlepší večer co tu byl. Není nad to, když člověk sloupne z hrdla centimetrovou vrstvou prachu. Slunce zapadlo a já se rozhodl jít si odpočinout. Ti odvážnější z nás ( Des a Píďa) jdou k rybníku na noční koupání.
   Cesta do tábora je skoro stejně bolestivá, jako do hospody. Pajdám na obě nohy 
a dokonce i skupinka skřetů jdoucí stejným směrem mě lituje. V táboře se usadím v naprosté tmě v hloučku těch, kterým se nechce spát ani rozdělávat oheň. Probíráme dnešní bitvu a pomalu likvidujeme zbylé zásoby alkoholu, který nám zůstal. K němu pojídáme naprosté šílenosti. Smetanové a octové chipsy. Blééééééé. Nakonec, asi o půl třetí ráno se rozcházíme do stanů a umíráme. 


Neděle
   Jsem absolutně vyčerpán. Nemohu ani dýchat. Bože, co jsem to provedl svým nožičkám. Vylezu před stan a vidím, že i zbytek rohanských je na tom stejně. Chvíli se ještě povalujeme a pak se ujmeme balení věcí a uklížení tábora. Je asi deset hodin, když je vše uděláno. S některými se rozloučím a se zbytkem vyrazíme do hospody čekat na autobus, který nás odveze zpět do civilizace a o 700 let do budoucnosti. Já naštěstí mám zajištěný odvoz do Brna díky Garretovi. Tímto mu skládám díky a obrovskou poklonu. 
   Cesta dolů je stejně hnusná jako včera. Nohy bolí čím dál víc. Konečně vidíme hospodu. Ale co to??? Před ní sedí zničení lidi. Brzy se dovídáme proč. Hospoda otvírá až za 45 minut. To nééééééééééééééééééééé. L Jsme nuceni přečkat zde ten nepředstavitelně dlouhý časový úsek. Nekonec ale přece jen vše dobře dopadne a my se dostáváme k pivu (no, někteří i ke kofole – fuj). 
   Většina lidí dopije velice rychle a jde zabrat co nejlepší místa, aby se vůbec do autobusu dostali. Pro mnoho z nich je to ale zbytečná cesta. My usedáme do auta, dáme si provokační kolečko kolem čekajících a míříme zpět do reality.

Buzz Fuzz

Galerie fotografií od Marwinnera