Jejich jména jsou velmi různorodá a barvitá: Andúril, Plamen Západu! Meče Žihadlo, Glamdring a Guthwine. Durinova sekera. Bezectný Grond, Kladivo Podsvětí! Zbraně Středozemě nejsou jen nástroji k vedení války, samy slouží jako námět dalších příběhů a historií. Některé při práci doslova ožívají, svítí a zpívají, a šíří zlo a zkázu.
Abychom vám přiblížili velké i malé bitvy v Pánu prstenů: Návratu Krále, podíváme se na zbraně a válečnictví, se kterými se Společenstvo setká při ochráně Středozemě před hrozbou v podobě Saurona. Od Pelennorských polí po věž v Cirith Ungol se většina věcí rozhodne pomocí síly zbraní a charakteru těch, kteří jimi budou bojovat.
Na začátku existuje meč pouze v kostech země a v mysli svého tvůrce, kováře. Ale než bude moci svou myšlenku zrealizovat, musí získat suroviny. A ty pochází z pohoří ve Středozemi. Všude byly kdysi žhavé skály, ze kterých v bujaré sopečné činnosti vznikala pohoří s železnými žilami a právě tato pohoří v sobě mají základ všech zbraní a zbrojí ve Středozemi.
První rasou, která pronikla do tajemství země, byli trpaslíci, kteří kopali dlouho a hluboko, aby tato tajemství mohli vynést na povrch. Zlato a stříbro bylo jejich potěšením, mithril jejich bohatstvím, ale základem bylo železo. Díky dovednostem, které se naučili od svého stvořitele, Aulë, jednoho z Valar, vytvořili některé z nejpodivuhodnějších zbraní, které se kdy ve Středozemi objevily, a to včetně Narsilu, Elendilova meče. Také se věří, že lidé se hornictví nenaučili od trpaslíků, pro které bylo vždy tím nejtajnějším tajemstvím, ale od Númenorejců, kteří do Středozemě přišli ve Druhém Věku a naučili primitivní lidské kmeny většině z toho, co se sami naučili od elfů.
Zručný kovář pak tuto zkujněnou rudu zhodnotil a vyřkl, jakým způsobem se z ní vytvoří nejlepší čepel. V různých oblastech je různá ruda s různými příměsemi, z nichž některé čepel vytvrdily a jiné umožnily kováři vytvořit pevnější ostří. V některých oblastech čistá ruda na meče vhodná nebyla, a tak kovář využil dalších látek, které k rudě připojil tavením nebo propletením. Přístup k dobré rudě mohl celý tento proces zkrátit na minimum a dokonce meče i zlevnit.
Odlehčit čepel pomůže jílec, který má několik funkcí: jednak úchop, meč by měl padnout válečníkovi do ruky; záštita chrání před stykem ruky s čepelí. Pokud je záštita široká, zabrání sklouznutí protivníkova meče na ruku bojovníka; rovněž chrání ruku před nárazem protivníkova štítu do kloubů. Hruška zastává funkci protiváhy, ale má i jiné využití: může posloužit jako tupá zbraň. (pozn. Gismoo: v orig. článku je, že z toho vzniklo slovo pummelling, což nápadně připomíná krásné české slovo pumelice :). Hruška by neměla být příliš velká, a sice by neměla bránit ohybu zápěstí a ani by neměla strkat do válečníkovy ruky a bránit tak v pořádné ochraně zápěstí – takže pro hrušku jsou některé tvary vhodné, některé méně. Nakonec plní hruška i funkci estetickou: pokud je vytvořena z železa, dá se snadno vyzdobit různými vrypy, leptem nebo šperky – může být i dutá, jako u Narsilu. Pokud je hruška z kovu jako je bronz, dá se na ní vykouzlit spousta tvarů pomocí voskové formy: celá hruška se vytvoří z vosku a pomocí této voskové hrušky se udělá forma, ze které se potom odlije přesná bronzová kopie.
Meč byl vždy důstojnou zbraní a symbolem šlechticů, protože je něčím zvláštní. Dá se použít pouze v boji: kopí nebo luk se dají použít při honu, ale meč je jednou z mála zbraní určených k zabíjení. Každý, kdo měl meč tak dokazoval, že má tolik peněz, že si může dovolit zbraň sloužící k jedinému účelu. I když meč není zbraní užitečnou, v boji se vyplatí: sám fakt, že jste si meč pořídili naznačoval, že jste už někdy byli v souboji tváří v tvář – ne zrovna ideální situace – a meč jste museli nechat vykovat, naostřit a pečovat o něj s největší pečlivostí: pokud vás meč zklamal v jakékémkoliv souboji, byli jste mrtví. Z toho důvodu bylo o válečníkův meč pečováno se stejnou pečlivostí a láskou jako o vlastní rodinu.
Dokonce i přes tu nejlepší péči se čepel časem opotřebí, je tedy jedno jak moc se čepel udržovala naolejovaná, vždy se na ní objevily známky postupující černé koroze, což je v podstatě rez, která se hůř odstraňuje. Časem se na meči vytvořila místa plná malých ďolíků a šedé skvrny na místech, kde koroze už začala: ani při čištění tyto skvrny nezmizely, byly něco jako stín v kovu. Tyhle skvrny se neustále rozšiřovaly i když jste se o meč starali. Pokud se voják účastnil delšího období bitev, nemohl se o svůj meč řádně starat a jeho nástroj tak mohl korozi podlehnout úplně; a pokud se do pochvy navíc dostala voda, na čepeli se tvořily celé kusy rzi, které se sice daly vyčistit, ale stále se rozšiřovaly. Dalším nepřítelem meče byla krev, protože hemoglobin obsahuje železo. Pokud jste tedy na meči nechali krev zaschnout a potom se na meč dostala vláha, začal rezavět velmi rychle. Pokud jste chtěli kov ochránit, museli jste krev prakticky okamžitě odstranit. Ale černá rez se do meče dostávala pořád, takže se neustále odehrávala bitva proti nejhoršímu nepříteli. To stejné se dělo i s kovovými částmi jílce; čepel strávila většinu svého života v pochvě, kde většinou byl olej, ale jílec se pořád otloukal a kovové části byly vystaveny snadným útokům rzi.
Další hrozbou pro meč bylo fyzické poškození vznikající tasením a používáním v boji. Pokaždé, když čepel narazila na tvrdý materiál, kovové brnění, štít, nebo dokonce kost, vznikly na dosud hladké čepeli drobounké zoubky. Stejně tak když na sebe narazily dva meče, nesklouzly hladce po sobě, ale zasekly se do sebe a vytvořily zoubky, které musely být odstraněny brouskem.
Rohirové, v Gondoru známí jako Rohanští jedci, byli ozbrojení rohanští válečníci. Rohanské děti se, stejně jako v jiných koňských kulturách, učili jezdit na koni ve stejné době, kdy se učili chodit, takže v době, kdy byli připraveni na válku, z nich byli fenomenální jezdci tak sžití s koněm, že se pohybovali a mysleli jako jeden. Pokud byl zabit jezdec a jeho kůň byl zajat, chtělo zvíře buď svobodu nebo smrt, než aby na něm jezdilo nějaké nepřátelské stvoření.
Tato jízda nebyla stálou vojenskou silou, spíše šlo o běžné civilisty, pasáky, kteří křižovali širé zelené pláně se svými obřími stády. Pouze v čase války se shromáždili, i když trvalo dlouho, než se zpráva rozšířila. Základní jednotkou Jezdců byl éored, který vznikal v jednotlivých hospodářstvích nebo osadách a přísahal služby svému vůdci, urozenému nebo významnému válečníkovi. Ve válce byly pak shromážděny éoredy z jednotlivých usedlostí. Velikost éoredu závisela na povaze osady: pokud v ní bylo víc pastýřů než farmářů, mohla z rozptýlených Jezdců postavit pouze malý éored, na rozdíl od usedlé zemědělské komunity. S nejlepšími koňmi a jezdci Středozemě byli Rohirové nejlepší jízdou každého Věku a žádná pěchota se s nimi nemohla rovnat. Z toho důvodu si Gondor, převážně tvořený pěchotou, velmi považoval spojenectví s Rohanem.
Dvě kožené pochvy, připásané k toulci, obsahovaly každá dlouhý nůž. Těmto nožům se říkalo Bílé nože, zřejmě díky jasanovému dřevu použitému na rukojeti, a byly dlouhé necelých šedesát centimetrů: dvaceticentimetrová rukojeť byla zahnuta stejně jako jílec Elrondova meče, Hadhafangu, a stejně jako na něm byla i na nožích bronzová záštita a hruška těsně přiléhající k rukojeti tak, aby žádný kov nepřečníval. Čtyřiceticentimetrová čepel byla vyrobena z nejlepší oceli, byla skvěle nabroušená a proložená mosazí. Každý nůž byl naostřen pouze na jedné straně a měl dobrou špičku. To umožňovalo Legolasovi používat rychlé seky a krátké výpady. Poněvadž neměl meč (vyjma výjezdu s Théodenem v Helmově žlebu, kde potřeboval z koně dosáhnout na skuruty) spoléhal se na svou mrštnost a používal oba nože zároveň. Nikde ho nevidíme bojovat pouze s jednou čepelí, což znamená, že ovládal stejně dobře obě ruce.
Númenorejci vedení Elendilem přinesli do Středozemě semenáček Bílého stromu, Mallornu, a palantíry, sedm vidoucích kamenů, které dostali od elfů. Palantíry byly nejčernější křišťálové koule velké asi jako polovina lidské hlavy. Takto byly rozprostřeny ve Středozemi: Elendil dal jeden do věže Elostirionu s výhledem na západ přes moře, jeden do Annúminasu a jeden do strážní věže Amon Sul na Větrově; Isildur a Anárion vzali zbylé čtyři a dali je do Orthanku, do Minas Anor (Minas Tirith), do Osgiliathu a do Minas Ithil (Minas Morgul). Tímto způsobem mohli komunikovat na dlouhou vzdálenost oddělující severní a jižní království. Nicméně v čase Války o Prsten už se dali používat jen ty v Orthanku a v Minas Tirith, kámen z Minas Ithil byl přenesen do Mordoru. Kdysi skvělé zbraně proti Sauronovi se nyní staly jednou z klíčových zbraní Temného pána, s jejichž pomocí shromažďuje informace a ničí srdce a mysli dobrých lidí.
Faramir byl mladší syn Denethora, vládnoucího Správce Gondoru, a bratr Boromira. Zatímco Boromir byl obrazem svého otce a většinu situací řešil mečem, Faramir byl po matce, Finduilas, chápavější a hloubavější. I přes to se měli rádi a v mnoha bitvách proti Sauronovým skřetům bojovali bok po boku, jako i v létě roku 3018 Třetího věku, kdy Boromir úspěšně ubránil Osgiliath a dokonce dobyl zpět skřetí pozice. Toto vítězství bylo následováno snem o Isildurově zhoubě, který měli oba bratři. Boromir se rozhodl, že musí jet na sever a tuto hádanku rozluštit. Tato dlouhá a nebezpečná cesta ho nakonec dovedla k odpovědi, ale i k vlastní smrti.
Během velení hraničářům, se Faramir naučil strategicky velet, i když uměl skvěle zacházet i s mečem a lukem. Úspěšně velel vojákům a stal se velmi váženým a milovaným. Po mnoha těžkých letech hlídkování a potyček v Ithilienu ho postupující Sauron donutil stáhnout své muže do Osgiliathu: ale ani tak nebylo Gondořanů dost na obranu východního břehu. Faramir velel obraně Osgiliathu a statečně bojoval jen aby co nejvíc zdržel skřety, než ustoupí do Minas Tirith. Ale na rozkaz svého otce se musí vydat zpět na sebevražednou misi, aby znovudobyl ztracené město. Většina jednotky padla ještě před Osgiliathem; Faramir vedl přeživší dál, jen aby se pokusil o nemožné, ale přepadl je Nazgul, který povraždil všechny kromě Faramira, který k Velké bráně přijel smrtelně raněn.
V posledním výbuchu svého šílenství se Denethor pokusil svého polomrtvého syna zaživa upálit v pohřební komoře, ale zabránili mu v tom Gandalf a Pipin. Faramira později vyléčil Aragorn a uzdravený našel nový smysl života v Éowyn, Théodenově neteři. Byl jmenován Správcem Gondoru pod Králem Elessarem a princem z Ithilienu, kde šťastně dožil se svou novou manželkou.
Faramir chodil ve stejném oblečení jako jeho muži vyjma kožené tuniky se stříbrným Bílým stromem, který symbolizoval jeho vysoké postavení v Gondorské armádě.
Přeložil
Gismoo z oficiálních stránek filmu www.lordoftherings.net