Lurtz si zahraje Pána Nazgůlů; Luxusní komerce i s podpisy režiséra; Boromirův pád; Stromy - povídka od Firnina
Napsal: Belcarnen dne 7.8. 2002, e-mail: cerovsky@jcsoft.cz


Lurtz si zahraje Pána Nazgůlů ...
Lurtz, velitel jednotky Sarumanových skurutů, zahynul velmi efektním způsobem na konci Společenstva Prstenu. Rozšířenou verzi jeho souboje s Aragornem uvidíme na prodlouženém DVD/VHS. Lawrence Makoare, herec v Lurtzově masce, však film nadobro neopustil. Podle webu TheOneRing.net to bude právě on, kdo si v Návratu Krále zahraje ďábelského Pána Nazgůlů, černokněžného krále říše Angmar. Můžeme se tedy těšit na další efektní souboj :o)

Jeden z rozhovorů s Lurtzem si můžete přečíst zde.


Luxusní komerce i s podpisy režiséra
No kdo by nechtěl pověsti si na zeď litografii Roklinky s kouskem autentického filmového pásu z Pána Prstenů? Rozměry téměř 74x74 cm, kvalitní rám tvářící se jako starožitnost. Kresba je pak reprodukcí akvarelu Alana Leeho, který ji nakreslil jako návrh Roklinky pro film. Kousek filmového pásu pochází právě ze scén v Roklince a je ze soukromé sbírky Petera Jacksona. Po stisknutí speciálního tlačítka dojde k nasvícení onoho kousku filmu. Každý kus tohoto zajímavého výrobku je opatřen plaketou potvrzující jeho pravost, celkem bylo vyrobeno 1000 kusů. A každý jednotlivý kus je také očíslován samotným Alanem Lee. Krom čísla nechybí ani podpis tohoto malíře, spolu s podpisem Richarda Taylora, hlavního muže WETA, a také samotného Petera Jacksona. 
No nehledáte pro výzdobu vaší domácnosti přesně něco takového?  Jistě ano a proto neváhejte a objednávejte ZDE. Ale nejprve pozorně prostudujte cenu. Zjistit ji až při dodání by s vámi mohlo seknout ...

Boromirův pád
Autor: Nenymir syn Nemirův

Dny velkých králů dávno pominuly
A sláva Gondoru už jenom skomírá
Osamělý poutník prochází Středozemí
Lid vyslal naději svou, lid vyslal Boromira

Ref.: 
Snad ještě chvíli má
Snad ještě šance zbývá
Možná, že zvítězí - své lidi zachrání
Nejistý osud říše
Svazuje Boromira
Jediné pochybení srazí vše do zkázy.

Největší muži svobodných národů
Utváří společenstvo osudu
Vládnoucí prsten na krku půlčík třímá
A srdce Boromira svírají pochyby.

Ref.:

Vábení moci, zoufalá nejistota
Přiměly jej k pokusu zmocnit se prstenu
Frodo se ubránil Boromir selhal ve zkoušce
A z toho poznání se lítostí rozplakal


Ref.:
Vše zdá se ztracené
Naděje víra i čest
Jak se to mohlo stát - osudné selhání
Starý svět se hýbá
činy jsou osudové
Zaniklo společenstvo a skřeti přichází

V zběsilé bitvě zazněl roh naposledy
Udatný Boromir chtěl chránit přátele
Probodaný šípy svou čest si znovu dobyl 
Hrdý syn Gondoru v své smrti vítězný

Ref.:
Dál hvězdy září tmou
Loďka k moři pluje
Smuteční obloha se nad ní vzpíná
Už nikdo nespatří
Ráno na věži stát
Hrdého válečníka sličného Boromira

Autor tohoto soutěžního příspěvku, jak mi sám napsal, se nesnaží o nic jiného než o očištění Boromirova jména. Nechť jeho snaha nezůstane nepovšimnuta ...

Stromy - povídka od Firnina

     Husté stíny soumraku již přerůstaly v hlubokou noční temnotu, když se mezi stromy proplétaly dvě štíhlé postavy ve splývavých šedých pláštích. Jejich dlouhé černé vlasy zakrývaly části luků, které měli oba připevněny na zádech. Přes zbraň visel volně zavěšen toulec plný stříbrně opeřených šípů.
     "Tarlassione," zašeptal vyšší z nich, zastavuje se před řadou vysokých mallornů. "Blížíme se k řece. Chvíli tu počkej, porozhlédnu se po případných nepřátelích. Hned jsem zpátky a pak se můžeme vrátit."
     Druhý elf, Tarlassion, se opřel o kmen. "Samozřejmě, Handore," odpověděl svému druhovi, jenž se právě ztrácel v inkoustové černi mezi křovisky. Ještě okamžik ho pozoroval, pak spustil ruce podél těla a zahleděl se na oblohu. Odstíny temně fialové se mísily s šedivými mračny. V jejich trhlinách mrkaly hvězdy a příjemně chladný východní vítr si hrál s větvemi stromů i s dlouhými vlasy zamyšleného elfa.
     Tarlassion byl mladý obyvatel Lórienu nandorského původu a právě dumal nad minulostí. Když asi před týdnem dovlekl k východním hlídkám tělo skřeta, jehož sám vystopoval a zabil na druhé straně Velké řeky, všechno vypadalo tak slibně. Místo pochvaly za smělost se mu ovšem dostalo pouze zachmuřených pohledů a znepokojených řečí o tom, že se špehové Dol Gulduru odvažují tak blízko k jejich území.
     Přesto ale mohl být spokojen, protože byl přiřazen k malému předvoji, který měl za úkol hlídat východní hranici do té doby, než dorazí vojsko z Caras Galadhonu. Poté se mu dostalo ještě větší cti, spolu se zkušeným Handorem ho vyslali, aby prověřil, zdali je okraj lesa ještě bezpečný.
     "Ukážu jim, že mě na tuhle výpravu nevybrali nadarmo!" sliboval si v duchu. Nyní ovšem jen klidně stál a sledoval, jak se bílý kotouč měsíce vyhoupával nad obzor. Připomínal mu jeden ze zářivých klenotů Fëanora, o kterých slyšel zpívat a vyprávět starší elfy. "Jednou budu také mocným hrdinou, jako ze Starých časů," říkal si. Viděl sám sebe, jak s blýskavým mečem drtí nepřátele do prachu a ozvěna jeho rohu hučí ve skalách. Představoval si, jak...
     "Musíme ihned zpátky k ostatním!" vyrušil ho z jeho snění hlas. Handor se vrátil z průzkumu a vypadal znepokojeně. "Co jsi viděl?" tázal se ho Tarlassion, zatímco běželi zpátky na západ k opevnění. "Špatné zprávy. Skřeti překročili Anduinu a kácejí stromy na okraji." dostalo se mu odpovědi.
     Mladý elf se zastavil, prudce se otočil a sáhnul po zakulacené rukojeti dlouhého nože, jenž byl připnut u jeho opasku. "Zadrž, příteli," zastavil ho Handor a jemně, ale pevně ho uchopil za rameno. "Mně je také líto těch stromů, ale nemůžeme bohužel nic dělat. Teď není čas na hrdinství. Musíme se vrátit a okamžitě varovat ostatní." Jeho společník vyrovnaně přikývl a oba pokračovali v cestě.
     Pod nohama jim ve vánku tiše ševelily nánosy zlatého listí a osvětloval je hvězdný svit, který se barvil do žluté a zelené, když se odrážel od květů a mladých listů. Avšak ani jeden z nich se nemohl obdivovat nádhernému jaru Zlatého lesa. Spěchajíce míjeli bez povšimnutí hladké stříbrné kmeny mallornů a nemohli si dopřát ani pohled na ověnčené větve, jež jim nad hlavami tvořily prozářenou klenbu.
     Země pod nimi se postupně zvedala, až konečně dorazili k prudké stráni. Rostlo na ní jen několik stromů, ale celá byla pokryta hustým porostem mladé trávy, kterou zdobila čerstvá rosa jako tisíce drobných diamantů. Dvojice lehce proběhla až nahoru, kde znovu začínal hustý les. Zastavili se u kořenů jednoho z vysokých mallornů.
     Okamžitě se seshora snesl šedivý provazový žebřík z umně pletených tenkých vláken, která se v měsíčním světle stříbrně leskla. Obratně vyšplhali nahoru, na strážní talan vysoko ve větvích. Přivítala je pětice podobně oděných elfů, jen luky měli připravené v rukou a šípy zasazené na tětivách. Jeden z nich bystře pozoroval okolí.
     "Zdravím vás, bratři. Je dobré, že jste dorazili." přivítal je jeden z nich. "Jaké zprávy nesete z východu?" "Žel pouze velmi zlé zjištění, Rúline," odvětil Handor. "Družina skřetů překročila Velkou řeku a kácí naše stromy. Kromě toho, na druhé straně táboří velké množství jejich pokrevenců a divokých vlků."
     Rúlin se otřásl. "To je ohavné, ale jsme bezmocní. Zanedlouho by měl se měl objevit velký voj lučištníků vedený Celebornem. Dokud tu nebudou, nemůžeme nic dělat, pouze držet své pozice. Je nás příliš málo."
     Po jeho slovech vystoupila ze stínu pletené zástěny šestá osoba, které si dříve nepovšimli. Když shodila z hlavy kápi, viděli, že je to elfka. Tmavé hnědé vlasy jí splývaly na ramena. "Otče," řekla. "Jak můžete takto mluvit? Stromy musíme chránit za cenu vlastních životů. My musíme ty skřety napadnout a zabránit jim v plenění!" Rúlin se na ni překvapeně zahleděl. "Co tu děláš, dcero? Tvé místo je na jiném mallornu. Navíc, napadnout skřety teď, to by se rovnalo sebevraždě. Náš úkol je držet toto místo a tak učiníme. Nebudeme odporovat příkazům Pána a Paní. Neprodleně se vrať na svůj strom."
     "Odpusťte, ale myslím, že Eledhel má pravdu. Proti skřetům máme stejnou naději tam dole a navíc, kácení stromů v Naithu je takové znesvěcení, že je naší povinností zakročit proti němu." odporoval Tarlassion. Rúlin zavrtěl hlavou. "Mýlíš se. Jejich přesila by nás dole snadno smetla. Naší jedinou nadějí je být vysoko na podlažích a chránit tento svah, dokud nepřijde Celeborn. Kdyby přes nás pronikli, napáchali by v lesích děsivé škody." Tarlassion, naplněn rozporuplnými pocity, usednul a položil hlavu na kolena. Eledhel beze slova opustila talan po žebříku.
     Ostatní elfové seděli na podlaži několik hodin, sledovali les a nemluvili. Hrozba z východu visela těžce ve vzduchu. Po dlouhé době, jež se zdála býti věčností, konečně jeden elf zamumlal. "Zdá se mi, že na východě vidím světlo, ale východ slunce to není. Ta záře je rudá." Handor se náhle vztyčil a odhodil ze sebe veškerou únavu. "Pohleďte! Skřeti se blíží, ale přes nás neprojdou! Braňme se, ve jménu Elbereth!" zvolal. "Musíme také někoho vyslat, aby šel naproti Celebornovi a vyzval posily ke spěchu nejvyššímu," řekl na to Rúlin. "Myslím, že Eledhel by na to byla ta pravá."
     Jeden z elfích lučištníků ihned slezl dolů, aby tento vzkaz vyřídil. Zakrátko se ovšem vrátil. "Pane, vypadá to, že Eledhel se vydala se svou družinou proti skřetům na záchranu stromů." Rúlin si pouze povzdechl a Tarlassion začal pomalu klesat po stupních žebříku dolů. "Kam jdeš?" zeptal se ho ostře Handor. "Jdu za Eledhel, třeba se mi jí ještě podaří zachránit," opáčil mu mladý elf. Jeho zkušený přítel zbledl. "Jak tě vůbec něco takového může napadnout? Eledhel už není pomoci a my se teď musíme starat pouze o obranu. Každá ruka bude dobrá." "Přesto jdu." uzavřel zarputile hovor Tarlassion a seskočil na zem.
     On a jeho sedm přátel, kteří hlídali na jiných mallornech a rozhodli se nenechat elfku v nesnázích, se rozběhli na východ. Neslyšně se pohybovali po koberci z opadaných zlatých listů a asi na polovině cesty k řece narazili na postupující skřety.
     Některé šedivé kmeny hořely, jiné smutně ležely sraženy na zemi. Tarlassion uviděl sedět raněnou Eledhel pod jedním ze spálených mallornů. Rozzuřený vyskočil vpřed a spěchal k ní. Velký skřet se zkřiveným žlutým obličejem se mu postavil do cesty, ale elfí nůž prorazil koženou zbroj se znakem rudého oka a zabodl se netvorovi do hrdla. Ten upadl a jeho nečistá krev poskvrnila odpočívající padlé listí.
     Zatímco lučištníci vypouštěli jednu salvu za druhou, vzal Tarlassion Eledhel opatrně do náruče a kráčel s ní kolem houštin k jihu. Několik skřetů se je pokusilo zastavit, avšak tito odvážlivci padli se šípy v zádech. Elf nesl své břemeno ještě několik set stop, pak se ujistil, že je nikdo nepronásleduje a položil Eledhel na měkkou trávu u řeky.
     Zdálo se, že je v pořádku, jen pod ramenem měla ošklivou ránu, ze které dosud trčel černý šíp. Elfka vzhlédla a unaveně se usmála. "Věděla jsem... že přijdeš. Zachránili jsme... mnoho stromů," zamumlala a zakašlala se. Tarlassion se zahleděl do jejích hlubokých stříbrných očí a pak se odhodlal. Uchopil konec šípu do dlaně a rozvážně, ale pevně ho vytáhl. Eledhel zasténala a její víčka se zavřela.
     Ze sedmi přátel Tarlassiona přežili dva, těm se podařilo uniknout skřetům a vyhledat dvojici. Společně sestavili z popadných větví provizorní nosítka a pomalu nesli raněnou směrem ke srázu. Tarlassion sundal luk ze zad a hlídal okolí, naštěstí však na žádné nepřátele nenarazili.
     Ve chvíli, kdy se dostali ke strážným mallornům, bylo již po bitvě. Krása jarních květů byla zohyzděna nekonečnou řadou skřetích mrtvol. Na padlé elfy byla navršena velká hliněná mohyla, která brzy zarostla trávou. V té bitvě padli udatný Handor i hrdý Rúlin, když bojovali bok po boku proti beznadějné přesile. Celebornovi lučištníci však dorazili včas a spolu s kopiníky skřetům všechny ztráty krvavě pomstili a vyhnali je z lesa.
     Půl hodiny poté, co dorazil na místo, stál Tarlassion ve stanu, který vztyčili jako provizorní lazaret. Pohlédnul na spící Eledhel a potom na vysokého elfího léčitele, oděného v zelené kápi s bílým lemováním. Váhavě se zeptal, zda elfka přežije. "Nevím," pokrčil starší elf rameny. "Šíp byl napuštěn jedem. Ale děláme, co můžeme."
     Tarlassion přikývl a vyšel ze stanu. Ten den svítání nepřicházelo, z jihu a východu se valil hustý černý mrak. Posadil se na kámen a přitáhl si těsněji plášť, aby se ukryl před bodavými jehličkami mrazivého východního větru. "Už nechci být hrdinou!" pomyslel si hořce. Znovu teď pohlížel na téměř kulatý měsíc, ale nyní mu už nepřipadal jako klenot, nýbrž jako velké bledé oko. Otřásl se. "Měl jsi pravdu, Rúline. Skončí to utrpení vůbec někdy?" zašeptal smutně k noční obloze.

Epilog : Kromě této bitvy (11. března), se ve dnech bez svítání později odehrály ještě další dvě bitvy o Lórien, 15. a 22. března. Díky udatnosti elfů zůstal vždy ubráněn. Po zničení Prstenu, 25. března, přišli Sauronovi služebníci o svou hnací sílu a byli rozprášeni. Celeborn se spojil s Thranduilem z Temného hvozdu, společně dobyli Dol Guldur a odkryli a zahladili jeho kobky.



..:: Článek na webu: http://www.jcsoft.cz/fantasy/viewnews.asp?id=266 ::..

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Tento text byl převzat 21.11.2024 14:42:41 z webu Film Pán Prstenů - http://lotr.jcsoft.cz/
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------