Bitva Pěti Armád 2003 v Temném Hvozdu a na úpatí Osmělé hory, tak jak ji viděl Nenymir syn Nemirův, kníže západních hraničářů, rodem z Noldor, kapitán ve vojsku svých lesních příbuzných, ve službách krále Faireho a královny Lairei

        Zvěsti před letošní BPA hrozili šíleným číslem 1000 účastníků, což se naštěstí nepotvrdilo, ale i tak byl počet vojáků počtem větším než velkým. V pátek večer proběhla elfí slavnost, o které se nemůžu příliš rozepisovat, protože když začínala nastupoval jsem o 400km jinde do vlaku ( až se bude udělovat cena pro účastníky z nej. dálky, máme to my západní hraničáři v kapse:--(( ), ale dle zpráv byla vydařená v éterickém elfím nádechu.

        Ráno se aktivními jako obvykle ukázali elfové, již uskupili armádu a začali cepovat povely v kwenijštině. Ta se bohužel nakonec neujala, neb kromě Lamairu a Sindorova vedení nastával neřešitelný komunikační problém - král vydal povel - velitel se ujistil, zda je to příprava na povel či už povel, zařval jej, přeložil si to a zařval ještě jednou česky. Což na pružnosti manévrování samozřejmě nepřidá. I přes oplzlé provokace různých pronárodů si Eldar dokázali zachovat morálku a podivná prudící sběř byla pouze vytlačena do patřičných mezí. Zde se poprvé projevila vpravdě vznešená laskavost a mírnost našeho krále Faireho, jenž místo masakru zvolil cestu nenásilí. Např. poté co proběhlo vysvětlení pravidel narušované kabaretními čišli na téma "Elfové a můj světonázor" pohříchu interprety ze řad skřetů, byla nám jím zakázaná výstražná formální salva šípů do publika ( a to jsem prosil moc pěkně:--)).

        Pak přišla na řadu samotná bitva. Odehrávala se na svahu hory, s tím že ( herní )sever byl na vrcholku, a jih smeřoval k úpatí, mezičímž byly rozmístěny veže a ležení. Nejvíce na ráně a vcelku z kopce byli Eružel Síně krále elfů. Války jsme si všimli když, sotva Jixipen vyslala své zvědy, oblehly nás šiky skřetů, ovšem bez obléhací standarty, z čehož plynulo, že nešlo o obléhání, pouze o organizované prudění u brány do síní. Jako hrdý národ jsme okamžitě zaujali protiútok, který by byl drtivý, kdyby se na scéně neobjevili zlobři. Metoda "chňap elfa, helepocemnaférovku, tři rány megakladivem, a chňap dalšího" působila mírnou destrukci řady a tak je namístě vyzdvihnout naše lučišníky, kteří pomohli tuto situaci ustát.

        Alfou a omegou celé bitvy byl Temný hvozd. Obsahoval různé dárečky v podobě náhod, pořípadě pěkná překvapení pro skřety, kteří zjistili, že to divný se sítí je pavouk a při pokusu i likvidaci byli pralyzováni. Je třeba přiznat, že ač jsem zprvu v elfí generalitě volal po očištění Temného hvozdu, došlo k rychlé změně názorů a pavoučči v čele s glumem ( myslím tím osobu, býv. rohanského kolegu ) byli výraznou oporou světlé strany. Na to pak směřovala spousta protestů, nicméně zlobři měli být též neutrální a myslím že počet jimi zabitých skřetů by příliš mnoho prstů nenamohl. Také je načase poznamenat ze skřetů, vrrků a bůhvíjakých pronárodů ještě , bylo o STOVKU víc.

        Tím hlavním na bitvě byla především uchvacující atmosféra. Durinův lid držel při sobě ( a při svém folklórním slovníku - kurvamať byli dobrý ), elfové měli ve věži laskavou a přátelskou náladu, na bojišti byla vzývána paní hvězd ELBERETH, GILTHONIEL!!!, a tradičně výborní skřeti se svou odporností, hlukem a nenávistí k elfům byli zcela bezchybní. Stará přátelství, či soupeření si našla své místo - zdravím Wrauu, nová vznikala i mezi nepřáteli. Překrásná strážkyně vrrčí věže Lyrel mi natolik učarovala, že i jako sveřepý elf jsem se chvíli rád procházel přírodou ( než bylo nutné příspěchat a podpořit autoritou jednu řadu, Papá :-( ).

        A teď přichází na řadu jeden ze nejspornějších momentů celé letošní BPA - ležení. V pravidlech se dalo vyčíst, že skřeti nesmí olbéhat Osamělou horu, pokud nedrží všechna ležení. Tato formulace umožňovala jistý prostor pro individuální výklad:--)). Např. elfové své ležení polovinu hry ignorovali, protože si nebyli vcelkupřesně jisti kde je ( a bez vynikajícího partyzánského průzkumu Jixipen bychom to nevěděli asi nikdy ), zatímco ostatní se věnovali řadovkám, dobývání vrrčího vřesoviště a podobným libůstkám a na ležení jim nebylo kdy ( dokonce, když jsem dobyl další ležení od vrrků a chtěl ho darovat lidem, nebyli sto jej obsadit :-( ). Pak tedy elfové pod mým velením poměrně lehce dobyli ležení poblíž Mlžných hor, v němž bylo lečení 1život za minutu, což se využívalo k regeneraci nedaleké řadovky. A pak události dostaly spád. Ve chvíli, kdy elfí armáda byla rodělena na dvě ležení, řadovku a sbírala síly na quest, přišel monumetální útok Temné strany. Jako smrtnosná lavina se převalila Temným hvozdem, rozmetla obé ležení a vyvrátila ( ehm poněkud expresivně ) elfí věž.

        Byl jsme v tu chvíli zrovna na cestě pro rozkazy, takže jsem nemohl velet svým Noldor v ležení, a nestihl jsem již dojít do veže. Jen z úkrytu mezi stromy, hleděl jsem na drtivé vlny Temné strany. Jeden z nejsmutnějších a nejzoufalejších okamžiků mého života ve Střezemi - procházel jsem po bojišti a viděl tu zkázu a spousť. Elfí národ v troskách, věž vyvrácena a vyrabována.

        V tu chvíli si mne povšiml náčelník skřetů ( skrze udání jakéhosi věrolomníka, kletbu na něj ) a vyzval na férovku. Poněkud nešťastně ( vládnu spíše vůlí a slovem, nežli mečem ) jsem výzvu přijal a začal se chystat na poslední boj. Najednou však se z čistého nebe snesl snadValarseslaný orel a nabídl mi svou pomoc. Volil jsem rychle - mrtvej velitel, nanic velitel, a nechal se odnést do orlího hnízda. Předložil jsem orlům své přání a Ti mě , ó laskaví a vznešení, počali vyhledávat přeživší roztroušené elfy. Bard Lučišník se připojil a my tak zpět dobyli ležení pdo Osamělou horou. Dokonce král Faire byl snesen orly a tak když jsme ustupovali a bušili na bránu Osamělé hory, nebyli jsme jen hrstka odbojářů, ale králova družina s šlechtici svého lidu.

        V Osamělé Hoře jsme však dlouho být nemohli, byl příliš malá, a tak jsme odešli bránit poslední, do té doby skryté, ležení na boku O.h. Odtud odešel král, jakmile se dozvěděl, že elfové přeci nepadli a pokračují ve svém boji v Esgarothu. Spolu se družinou udatných elfů a Naugrim jsme tam poté padli proti přesile / která ale i tak byla silně rotrpčena nečekaným odporem/ a smutni odcházeli od Jezerního města. Nevím nic, o boji v té době, více mohou říct jíní. Však došlo k oživení a vedl jsme zpátky Eldar na Osamělou horu. Ležení bylo opět již v naší moci a poslední boj byl sveden na úpatí. Tak tedy Osamělá hora nepadla a poklad byl uhájen. O tomto posledním boji jsou mnohé protichůdné zprávy a proto zdůrazňuji, že takto jsem jej viděl já, kapitán Eldar se s jménem královny ELBERETH GILTHONIEL na rtech.

        Záverečná řadovka byla pastvou pro oči. Spojené síli lidí, Eldar a Naugrim, proti jenolité řadě z temna. Nástup byl monumentální. Na chladné řady světlých se skřeti rozeběhli z šíleným jekotem a křikem. Mistři trpaslíci však dobře konali svou práci, sekery káceli skřety jako stébla trávy, déšť elfích střel a lehké kroky lesního lidu zas zabránili bočnímu útoku, a prorazil-li nějaký neurvalec řadu rychlostí, čekala jej Noldorská kopí. Světlá strana tedy nakonec po sveřepé a krvavé řeži zvítězila a rozprášila temné, díky své jednotě a bratrství. Úplný konec se neobešel bez přátelského žertíku malých otců, který byl díky jednání mezi vladaři zdárně vyložen.

VIVA BPA 2003!!! VIVA BAGR!!! VIVA BPA 2004?!!

A, ELBERETH GILTHONIEL!!!

/ediční poznámka; možné ideové a faktické zabarvení je způsobenou hrdou příslušností k lidu Eldar, a také 34 hodinovou absencí spánku v okamžiku prožívání popsaných událostí /

Nenymir

Pozn. sadu fotografií můžete očekávat okolo pátku nebo o něco později...