Létem světem za učením (aneb kam už nikdy nevlezu!)

Patřím mezi ten typ studentů, kteří se nedokážou odlepit od učebnic a neusnou, dokud nevypočítají minimálně polovinu sbírky z matematiky? Ach bože, to snad ne! Přes to všechno jsem ale strávila 30 (m)učících dní na univerzitě ve Francii za účelem naučit se jazyku francouzskému. O škole bych se raději nezmiňovala, protože jí bylo moc a krom toho, řekla bych, že všichni už jí máme i tady na OAHS tak akorát dost, a tak snad právě proto něco z úplně jiného soudku.

Hostitelská rodina mě měla vyzvednout ve městě Beziers po 22 hodinách strávených v autobuse a potom odvézt do vytouženého Perpignanu, nebo-li města, kde jsem měla studovat. Jen tak pro vysvětlenou: tato nevelká rodina byla ve skutečnosti pouze 30-ti letá žena pyšnící se jménem Isabel a abych také nezapomněla - i její roztomilá kočička, která neustále běhala po bytě.  Isabel tedy tvrdila, že je to velice sportovní kočka a právě provádí gymnastiku. No, jiný kraj, jiný mrav. Při našem prvním setkání bylo ovšem jasné, že si spolu moc nepokecáme neb hned při její první  otázce, jak dlouho už tu na ni čekám, jsem odpovídala:" Jó cesta? No ta byla opravdu hrozná, páč cestuju už 22 hodin!". Načež mi řekla, že je jí opravdu líto, že už tu čekám 22 minut............... ehm. No, přes francouzštinu opravdu expert nejsem, a tak kdo ví, co jsem jí všechno ještě napovídala......
             Hned druhý večer, tedy v sobotu, jsem byla (s)prostě vytáhnuta na diskotéku ( No, přemlouvala mě asi tak 5 minut, co si budeme lhát, že?), jež dokonale zkazila mé slibné ideály o klidném pobytu ve Francii. Potom, co jsme poobjížděly většinu jejích kamarádů a připojily tedy za sebe kolonu aut chlapců (  Nevím, jestli se teda třicátníci dají nazvat chlapci, ale budiž....) již byli unešeni mojí krásou ( děkuji, že se nesmějete ;-P), skončili jsme ve španělském baru ( není co popisovat, ale potom.......!) Potom, co se tedy uzavřely poslední dveře od toho skvělého baru, vydali jsme se na diskotéku, která byla mým naprostým šokem. Jiní lidé, jiná atmosféra. Po očku jsem sledovala chlapce, který vesele trsal u baru. Postava, pohyby, naprostá nádhera! Po chvíli jsem ovšem uviděla tohoto mladého chlapce líbající ho se s jakousi podivnou slečnou. No bodejť by ne, nebyla to slečna neb další mladý  muž. Ach bože, jak hluboko jsem klesla? Ale i to se stává, holt volba jednotlivce je individuální. Rozhlédla jsem se tedy kolem a přišla na to, že takových "individualistů" je tam více, děvčata mezi sebou nevyjímaje. Tohle zjištění, ale potřebovalo trochu vzduchu, a tak jsem odešla na chvíli na čerstvý vzdoušek. A tam jsem to uviděla. Nápis na zdi ---> ABSOLUT GAY CLUB. No a všechno je jasný. Po tomto milém zjištění jsem se vrátila tančit. Tancovala jsem se dvěma chlapci, když mě po chvíli jeden začal odstrkovat a vyhánět. Jeho vysvětlení bylo takové, že mu balím jeho kluka, a tak jsem pro jistotu "vyfuněla" někam jinam. O chvíli později, když jsem seděla na židličce, usedl mi na klín pro mě ještě nepoznaný "božan" ( …že by konečně na holčičky?). Během chvíle jsme se dostali k jakému  jinému tématu než sexu. Taky o čem jiném mluvit, ve Francii? Po chvíli mě ovšem usadil větou : " Nemusíš mít strach, že s tebou chci vytřít nějakej roh, já jsem totiž na chlapečky!" Uuuuuuha!!!  Ptal se mě, jaký orientace jsem já ( To bych po tomto zážitku taky ráda věděla neb tam byla opravdu pěkná děvčata).Později bylo docela těžké vysvětlit mu, že jsem opravdu na to silnější pohlaví (to jim jenom zvedám sebevědomí, děvčata), když celou dobu tvrdím, že čekám na Isabel, protože u ní bydlím. Chudák to nemohl pochopit a pořád mi říkal, že se nemusím stydět za to, že jsem lesbička, a tak jsem ho při tom nakonec nechala. Holt - co si budeme povídat? Tady asi holka na opačný pohlaví neměla šanci. Leč mé francouzské hostitelce Isabel se poněkud zadařilo. V půl sedmé, když jsme se vracely domů , si s sebou přivezla jakéhosi mládence a vedle v pokoji to pěkně rozjeli. Poučný výlet od začátku až do konce.........

Snad už nemusím vyprávět další podrobnosti jak jsem přežívala tenhle pobyt v cizině. Věřte jen tomu, že by se našla ještě spousta dalších pikantností. Jen krátce o škole: Naše (m)učitelka jménem Sophie neustále ječela tres bien, tres bien v oktávách tak vysokých, že by se tomu i Mariah Carey divila. Vůbec tedy není pozoruhodné , že jsme ji ve volných chvílích s radostí napodobovali neb její hlásek ječící "Promiňte, vím, že jsem tak malá" a vyskakující přitom na židličku, aby dosáhla aspoň na kousek tabule, vypadal opravdu jako když slepice nemůže vyletět na bidýlko a přitom hlasitě kdáká..... I zde se dosvědčilo, že všichni důchodci jsou stejní..... To jsme takhle vysedávali v centru města na kafíčku, když se odevšad začalo kouřit a bránou do města začaly vjíždět traktory s přívěsy. Huráaaaaaa, demonstrace, "konečně" nějaký vzrůšo! Kolona náklaďáků a traktorů začala po hlavních silnicích vysypávat různé druhy u nás tak drahého ovoce a zeleniny. Je libo lečo? Stačilo si pouze nabrat z přechodu pro chodce. Na křižovatkách byl zase široký výběr ovoce. A proč jsem se v této souvislosti zmiňovala o důchodcích? No to je přece jasné. Dvě babky hnedka naběhly s igelitkama na jednu hromadu bramborů ležící přímo uprostřed křižovatky a vesele vybíraly něco k večeři. Jako doma, dámy a pánové, holt všude se šetří...........