Je sobota ráno. Sedím na lavičce. Kolem mě se povaluje spadlé listí. U kořenů stromů se směje zeleňoučká tráva. Je krásný den. Jeden z mála v tomto měsíci. V říjnu, kdy už jsme pomalu čekali, že začne padat sníh, protože tento rok, snad každý den tohoto roku jakoby uplynul mnohem rychleji než v létech minulých. Jestli si myslíte, že sedím někde na odlehlém místečku, mýlíte se. Na druhou stranu je pravda, že sedím v kousku zeleni, tedy parčíku. V parku na Tylově náměstí. Ideál krásného dne mi tedy kazí snad jen hlukot tramvají, výfukový plyny, otravní holubi a především lidi.

Nedaleko ode mně sedí skupinka kluků. Mám pocit, jakoby jejich oči probodávali mé tělo. Jeden z nich si stoup´. Jde blíž a blíž a já cejtím, že s jeho blížící se postavou k mé lavičce mi po celém těle vyskakuje husí kůže. Každý z nás je nějaký, ale tento chlapec ( je mi líto, že musím použít takových slov) je odporný a hrozně zapáchá. Teď už vím, že Pánbůh nevyslyšel mé prosby a ten mladý muž jde opravdu ke mě. Žádajíc mě o cigaretu vykouzlil na svých špinavých rtech úsměv. A já, zabořená do dřevené lavičky, svírajíce v ruce knížku od Remarque, doufám, že nebude chtít ještě něco jiného. Jakoby už čekal zápornou odpověď odchází dál, ptát se někde jinde. Ač nechtěně, musím tohoto muže pozorovat. Střídám pohled na něj se škrábanicí na papíře, kterými se snažím vyjádřit své pocity. Hle, tu dostal chlapec v červené smradlavé bundě jeden kus toho tabákového výrobku a s rozzářenýma očima sedá o lavičku vedle. Vím, o co mu jde, ale najednou cítím potřebu přesvědčit se, že se nemýlím. Doufám jen, že si nevšimne, snad že mu nedojde, že teď píši o něm. Ano, nemýlila sem se. Dosedajíc na lavičku vytáhl z kapsy pytlíček toho správného pokouřeníčka.Koneckonců i studenti u nás na škole si rádi dají. Víme to všichni, ale o tom se nemluví, snad už jen proto, že by hrozilo vyhození ze školy. A proto, vážení profesoři, nechoďte za mnou s otázkou koho bych napráskala. Já vám to stejně nepovím a vy s tím stejně nic neuděláte.

Dívám se na smraďochovo partu a vidím, jak se dalšímu z toho chumlu rozzářili oči při pohledu na kouřejícího kamaráda. Pravděpodobně by chtěl běžet ke svému příteli, aby si dal taky práska, ale je mu to trapný a tak aspoň klimbajíc se z jedné strany na druhou nenápadně za ním pospíchá.
Při pohledu na ně se musím smát. Připomínají mi, aniž bych věděla proč, holuby. Holuby, kteří mi lezou pod nohama doufajíc, že jim hodím nějakej ten drobek. Nebo snad čekají pohlazení?
Kluk s červenou smradlavou bundou s kamarádem se rozvalili po lavičce. Staré dvě ženy, doteďka klábosící o předrahé ceně másla a mlíka je chvíli pozorují. Pak se ale otočí a klábosí dál. Myslím, že už si na to zvykly.
Prochází kolem nich starý muž. Vypadá šťastně, usmívá se a to mi sem nikterak nezapadá, prostě mezi těma všema pochmurnýma lidma vyniká. Optal se žen na zdraví a o holi pokulhává dál. Když kolem mě prochází, mám pocit, jakoby mi zahřálo u srdíčka. I já mu ukážu své zuby a on spokojeně pokračuje dál do šedivého stínu nudné sobotní ulice.

Smraďoch se zvedá a mírně vrávoravým krokem opouští se svým přítelem parčík. Než se mi ztratil úplně z výhledu, všimla sem si, jak se otočil za slečnou v leopardí minisukni. Koneckonců není sám. I ten gentleman, který tu před chvíli prošel by určitě nepohrdl nad gazelím tělem v leopardí sukni slečny v kozačkách.

Naproti mne usedla skupinka několika mladých lidí. Dívám se do obličeje té půvabné slečny s rasta copánky sedící mi naproti a zjišťuji, že je to studentka z mé školy. Určitě jí došlo, že píši článek o pocitech toho dne a snad, že píši o ní ... do našeho školního časopisu. Vidí, jak mi klouže tužka po papíře a já shledávám v jejím obličeji náznak souhlasu. Souhlasu projevit se.
Chtěla bych o ní ještě něco napsat, připadá mi tolik inspirativní, ale zvoní mi telefon a já musím odejít na smluvenou schůzku. Schovávám tedy papír a tužku a doufajíc, že mi studentka promine ta má drzá a sebevědomá slova, opouštím svoji lavičku. Opouštím ten park, můj námět pro článek....