Sapkowski, Feist, Eddings
– Kdo je následníkem Tolkiena ? Zkuste si spočítat, kolik každý rok vychází jen v českém překladu fantasy knih. Bude to číslo velice, velice zajímavé. A pak si spočítejte, kolik celkem takovýchto knih vyšlo od doby, kdy světlo světa spatřilo první vydání Pána Prstenů. Tohle čísílko nebude také nejmenší. Jak velká je pravděpodobnost, že některá z těchto fantasy knih se alespoň vyrovná fenomenálnímu dílu Tolkienovu? Žádná? Opravdu malá? Ale proč tomu tak je? Copak žádný z žijících autorů není schopen napsat rozsáhlý epický příběh, nádherně popsat osudy jednotlivců i celého lidstva, donutit nás s obrovským zaujetím číst popis letního lesa? A pokud ano, proč není takováto kniha stejně uznávána a obdivována jako Pán Prstenů?
David Eddings. Málokterý čtenář fantasy nezná jeho jméno a nečetl alespoň jednu jeho knihu. V Eléniu prokázal, že má spoustu dobrých nápadů a vytvořil skvělý příběh o boji s temnotou. Na ni poté navázal sérii Tamuli, která byla sice dobrá, ale nových nápadu v ní bylo poskrovnu. A co snad nejslavnější série – Belgariáda? Obrovský příběh o dvou osudech a jejich soupeření. Spousty dobrých nápadů, skvělé dialogy, výborné zápletky. Příběh, který si zaslouží být přečten více než jednou. A na něj navazující Malloreon. Řemeslně téměř dokonalé dílo, ve kterém jsem však nenašel téměř nic, co už by Eddings nenapsal dříve. Přesto všechno se to dobře čte. A pak přichází Čaroděj Belgarat a Kouzelnica Polgara spolu s Rivanským kodexem. Komerce nejtvrdšího kalibru. Něco tak hrozného jsem v životě neviděl. Příběh, ač velice dobře napsán, je přesně tím, co jsme již jednou četli. Znovu čteme o událostech Belgariády a Malloreonu, ale z pohledu někoho jiného. Jak jen mohl Eddings upadnout tak hluboko? Copak to má zapotřebí? Zamiloval se do svého světa natolik, že nedokáže vytvořit žádný jiný? Děs a hrůza …
Andrzej Sapkowski. Dovolím se trochu kacířskou
úvahu. Pokud by kvalita jeho knih nadále stoupala exponenciální řadou, jak
dlouho bude trvat, než předčí Tolkiena? Pět let …? Deset let …? Nebo se
to snad už stalo? Geniální polský autor. Jeho knihy lze považovat za vše
možné, ale komerce to není určitě. Tento text píší šest dní před
oficiálním uvedením závěrečného dílu jeho zaklínačské ságy na český
trh. Netuším, co mám vlastně očekávat. Sapkowski začal jako autor povídek.
Nejlepších povídek, které jsem kdy četl. A právě v několika těchto
povídkách se začala rýsovat jakási společná linie. Události do sebe začaly
zapadat a zrodila se Krev elfů, první díl románové pentalogie. A byla to
skvělá kniha. Následoval ji Čas opovržení. A byl ještě lepší. Pak přišel
Křest ohněm. A byla to jedna z nejlepších fantasy knih, které jsem kdy
četl, i když šlo v podstatě jen o geniálně vyprávěný příběh o výpravě
a soubojích. Netrpělivě jsem tedy očekával díl čtvrtý. A náhle tu byla Věž
Vlaštovky. Nejneobvyklejší, nejzajímavější a prostě a jednoduše nejlepší
fantasy, které se na tomto světě objevila po Pánu Prstenů. Koláž událostí,
osudů. Čas nemá význam. Na ničem nezáleží. Je tu jen Ciri, Geralt a
jejich svět. Pokaždé, když čtu Věž Vlaštovky, jsem právě v tomto světě.
Nevnímám nic a nikoho jiného. Takto jsem se cítil jen při prvním čtení Pána
Prstenů. Při druhém a všech dalších se mi to už nestalo. U Věže Vlaštovky
se takto cítím vždy. Bylo to šílené čekání na pátý díl. Dnes, šest
dní před oficiální uvedením na trh, jsem stále nervóznější. Jaké
budou další osudy postav? Bude tento díl lepší než předchozí? V čem je Sapkowského genialita? Nevím! Jeho příběhy jsou prostě „skutečné“. Jednoduše jim věříte. Ani vám nepřijde na mysl, že „tohle se přeci takhle vůbec stát nemohlo“. Vše je dokonalé, vše je skutečné. Fascinuje mne, jak si Sapkowski hraje s vaší pamětí a schopností dát si dvě a dvě dohromady. Často narazíte na související události či pouhé výroky, mezi kterými je 100 i více stran. Až si přečtete knihy několikrát a najdete většinu těchto souvislostí, pak teprve můžete opravdu pochopit …
Jan Čeřovský, 6.6.2000; 18.6.2000 |